„To se nám to hoduje, když to jiní platí …“, výrok feldkuráta Katze z Haškova románu připomínal dobu, kdy si bývalé koloniální mocnosti užívaly blahobytu na úkor obyvatel svých kolonií. Není to dávno, kdy planeta Země byla spíše anglickou obchodní a realitní společností. Britských kolonií bylo bezpočet.

Indie, Pakistán, Cejlon, Barma, Malajsie, Austrálie, k tomu polovička Afriky, … miliarda obyvatel? Tehdy platilo to známé: „Nad britským impériem slunce nezapadá“. Buďme ale spravedliví. Británie v tom blahobytu na cizí úkor nebyla sama. Obdobně vládly nad „svými“ poddanými tehdejší mocnosti jako Francie, Itálie, Holandsko, Německo, Španělsko, Belgie…. Dokonce ještě v padesátých letech minulého století. Však i Československo bylo v Mnichově 1938 pro Británii a Francii v podobném koloniálním postavení. Dívali se na nás pohledem koloniálního úředníka, který je hodnocen podle zisku ze svěřeného území.

Je dobré též připomenout, že i dnes dle údajů České národní banky každoročně odtéká z České republiky na dividendách kolem 250 miliard korun. V pořadí států nejvíce do Holandska, Německa, Lucemburska, Rakouska, Belgie.... Za posledních deset let to bylo 2,5 bilionů korun.

V koloniálních časech si vyvolené mocnosti rozdělily svět a jeho bohatství. Vedle surovin to byly ale i miliony otroků, kteří putovali přes oceán do Ameriky a do dalších koutů světa. Mnoho jich cestou zahynulo, přesto obchod s otroky byl výnosný. Platilo se jen za živé dodávky. Dle historických pramenů v letech 1700 – 1800 bylo přepraveno přes moře 6 milionů otroků, v období 1801 – 1900 kolem 3 milionů. Tedy těch, co tu hrůzu cesty přes oceán přežili. Kdo z dnešních mocných se k těmto koloniálním praktikám hlásí? Kdo dnes například Holanďanům připomene, že za udržení jejich monopolu na pěstování hřebíčku na ostrovních Molukách, se domorodcům za černý obchod dokonce sekaly ruce? Za kilogram hřebíčku se platilo v Evropě zlatem... A Moluky, dnes součást Indonésie, byly daleko, kdo by na to hleděl?

Bývalé koloniální mocnosti dnes musí nést důsledky svého koloniálního počínání! Tedy vracet to, co svým koloniím kdysi ukradli. Po jejich koloniálním hospodaření většinou zůstal chaos a bída. Když v druhé polovině 20. století dostaly bývalé kolonie formální nezávislost a vztyčily vlajky nezávislosti, přesto dozor nad nimi zůstal. Jen to voňavé koření, banány, buráky, vystřídaly suroviny a laciná pracovní síla.

Koloniální politika Británie, Francie, Itálie, Belgie a dalších států je příčinou i té dnešní, tolik diskutované migrační krize. Miliony migrantů z třetích zemí se již několik let valí do Evropy. Vedle statisíců ukrajinských běženců, nám EU touží přidělovat ještě další kvóty běženců. A to v době, kdy Fialova vláda hospodaří jak Pat a Mat v stamiliardovém deficitu.

Vzkazujeme do Bruselu, ale i do Francie, Holandska, Španělska … nikoho jsme nekolonizovali, ani jsme neseděli u vašeho plného stolu, takže není důvod společně se s vámi máchat v té vaší koloniální špíně! A za ty dovezené banány, mandarinky, buráky, nebo ten hřebíček jsme vždy řádně zaplatili. A pokud jsme na ně neměli, tak jsme si natrhali na české zahradě jablka, švestky nebo hrušky.“ Místo nabízené pozlacené klece raději volíme naši suverenitu....